Přesné datum začátku inkvizice není známo. Většina zdrojů se shoduje, že se projevila během prvních šesti let vlády katolického papeže Řehoře IX., v letech 1227 až 1233. Papež Řehoř IX., který vládl v letech 1227-1241, je často označován za „otce inkvizice“.

Inkvizice byla kampaní mučení, mrzačení, masového mučení a ničení lidských životů, kterou páchali křesťané a jejich židovské kořeny. Církev získávala stále větší moc, až dosáhla úplné kontroly nad lidským životem, a to jak světským, tak náboženským.
Vatikán nebyl spokojen s pokrokem, kterého dosáhly regionální úřady při vymýcení kacířství. Papež Inocenc III. pověřil své vlastní inkvizitory, kteří se zodpovídali přímo jemu. Jejich pravomoci byly ustanoveny za oficiální v papežské bule z 25. března 1199.⁷Inocenc prohlásil, že „každý, kdo se pokouší konstruovat osobní pohled na Boha, který je v rozporu s církevním dogmatem, musí být bez milosti upálen.“⁸

V roce 1254 papež Inocenc IV., aby ulehčil práci inkvizitorům, nařídil, že žalobci mohou zůstat v anonymitě, čímž zabránil tomu, aby se s nimi oběti mohly setkat a bránit se. Mnoho církví mělo truhlu, kam mohli udavači vkládat písemná obvinění proti svým sousedům. O tři roky později povolil a oficiálně schválil mučení jako metodu vynucování přiznání ke kacířství. ⁹
Oběti byly mučeny v jedné místnosti, a pokud se přiznaly, byly odvedeny do jiné místnosti, kde se přiznaly inkvizitorům. Tímto způsobem se dalo tvrdit, že přiznání byla učiněna bez použití násilí. Inkviziční právo nahradilo světské právo. Místo toho byl nevinný, dokud se neprokáže jeho vina, považován za vinného, dokud se neprokázala jeho nevina.

Inkvizitoři velmi zbohatli a přijímali úplatky a pokuty od bohatých, kteří jim platili, aby se vyhnuli stíhání. Bohatí byli hlavními cíli církve, která jim zabavovala majetek, půdu a vše, co měli po celé generace. Inkvizice se zmocnila veškerého majetku obětí na základě obvinění. Existovalo jen velmi malá, pokud vůbec nějaká šance dokázat svou nevinu, takže to byl jeden ze způsobů, jak katolická církev velmi zbohatla. Papež Innocent prohlásil, že jelikož „bůh“ trestá děti za hříchy jejich rodičů, nemají právo být dědici majetku svých rodičů. Pokud děti veřejně nezavrhli své rodiče, tak byli ponechány bez peněz. Inkvizitoři obviňovali z kacířství i mrtvé, v některých případech až sedmdesát let po jejich smrti. Exhumovali a spálili kosti obětí a jejich dědicům zabavili veškerý majetek, nenechali jim nic. ¹⁰

Působení inkvizitorů mělo ničivé následky pro ekonomiku. Celé komunity byly zcela zbídačené, zatímco církev se topila v bohatství. Dále ekonomiku ochromili také tím, že některé profese označili za podezřelé. Inkvizitoři věřili, že tištěné slovo je hrozbou pro církev a zasahovali do komunikace, kterou umožnil vynález knihtisku v 15. století. Mapy, kartografové, obchodní cestující a obchodníci, ti všichni byli označeni za podezřelé; představovali hrozbu pro církev.

Přestože církev začala vraždit lidi, které považovala za kacíře již ve 4. století a znovu v roce 1022 v Orléanu, papežská ustanovení z roku 1231 požadovaly, aby kacíři byli usmrceni upálením. Upalování lidí, zabránilo prolévání krve. Jan 15,6 „Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří.“

Pedofilie, které jsme dnes svědky, je jen malým příkladem toho šílenství a pokřivených, deformovaných myslí většiny křesťanů, a kam vede jakákoli moc, kterou získají.

Hony na čarodějnice v letech 1450-1750 byly R. H. Robbinsem [Encyklopedie čarodějnictví a démonologie] nazývány „šokující noční můrou, nejodpornějším zločinem a nejhlubší hanbou západního civilizace.“ V tomto 300letém období církev zintenzivnila masové vraždění a systematické mučení nevinných lidí. Mučitelé měli k mučení jejich obětí tolik času, kolik potřebovali. Většina soudů požadovala, aby před mučením byla oběť důkladně oholena, protože tvrdily, že jakýkoli démon, který by zůstal neodhalený v těle oběti, by mohl zasáhnout a utlumit bolest, kterou mučitelé způsobují, nebo by mohl odpovídat za oběť.¹¹

Pokud se zdálo, že oběť může na následky mučení zemřít, byli u ní přítomni lékaři. Oběť se pak mohla trochu zotavit před dalším mučením. Pokud oběť během mučení zemřela, inkvizitoři tvrdili, že zasáhl ďábel, aby ušetřil oběť další bolesti nebo jí zabránil odhalit jeho tajemství.¹² Těm, kteří omdleli, lili do nosních dírek ocet, aby je oživili. Rodiny obětí musely podle zákona uhradit náklady na mučení. Celé statky byly zabavovány církví. Kněží žehnali jejich mučícím nástrojům před tím, než je použili. Používala se určitá zařízení, která způsobovala co největší bolest; nesporný důkaz choré křesťanské mysli:

Jidášova kolébka

Oběť byla vytažena nahoru pomocí lana nebo řetězu a poté spuštěna na hrot. Mučitel kontroloval tlak připevněním závaží k oběti nebo houpáním či zvedáním a spouštěním oběti z různých výšek.

Španělská bota Španělská bota se používala k drcení nohou utahováním zařízení ručně nebo pomocí paličky, kterou se zatloukaly klíny, aby se drtili kosti, dokud nevytryskla kostní dřeň. Lidé, kteří omdleli, byli dále odsuzováni, protože ztráta vědomí byla údajným trikem ďábla, aby unikli bolesti.

Pálení chodidel. Olej, sádlo a tuk se nanášely na chodida před opékáním na ohni. K tlumení nebo zesílení bolesti se používala zástěna, která byla použita, aby se působení ohně střídavě aplikovalo a přerušovalo, pro dosažení co největšího utrpení. Také v některých variacích musely oběti nosit velké kožené nebo kovové boty, do kterých se lila vroucí voda nebo roztavené olovo.

Věšení a Estrapáda

Oběti byli spoutány ruce za zády. Poté byly vytrženy ke stropu mučírny pomocí kladky a provazu. Následovala dislokace. Křesťané tuto metodu upřednostňovali, protože po ní nezůstávaly žádné viditelné stopy po mučení. K tělu často připevňovali těžká závaží, aby tak zvýšili bolest a utrpení.
Extrémnější formou mučení byla squassation. Tato metoda spočívala v přivazování závaží o váze až stovek kilogramů, trhání končetin z jejich kloubů. Poté křesťanský inkvizitor rychle uvolnil provaz, aby oběť spadla k zemi. V poslední vteřině křesťanský inkvizitor znovu trhl provazem. Takto vykloubil prakticky všechny kosti v těle oběti. Čtyři aplikace této metody byly považovány za dostatečné k usmrcení i těch nejsilnějších obětí.

Mnohé oběti byly také pověšeny vzhůru nohama, až došlo k uškrcení.

Kacířská vidlička

Toto zařízení se často používalo k umlčení oběti na cestě k soudu, aby nemohla prozradit, co se stalo při mučení nebo se jakkoli bránit.

Trhání masa

Křesťanští duchovní si libovali v trhání a drásání těla. Katolická církev zjistila, že člověk může dále žít, dokud není jeho kůže zaživa stažena až k pasu. Nástroje pro trhání bylo často rozžhavené do ruda a aplikovány na ženská prsa a genitálie obou pohlaví.

Roztrhávače prsou

Železné mučicí křeslo bylo poseto hroty. Oběť byla připoutána nahá a pod křeslem byl zapálen oheň. Těžké předměty se používaly také. Byly položeny na oběť, aby se zvýšila bolest působená hroty. Byly jim také zasazovány rány palicemi. Často se používaly i jiné mučící prostředky, jako například kleště na trhání masa, zobrazené výše, a svěráky na drcení nohou.

Drtič lebek
Tohle mluví samo za sebe. Křesťanští duchovní dávali přednost tomuto zařízení protože nezanechávalo viditelné stopy, pokud lebka nebyla zcela rozdrcena, což se stávalo.

Skřipec

Dalším zařízením, které se používalo, byl skřípec.Byl hojně využíván. Postup spočíval v tom, že se nahá nebo téměř nahá oběť umístila ve vodorovné poloze na skřipec. Provazy se používaly ke spoutání rukou a nohou jako škrtidlo. Uzel se mohl neustále kroutit, aby se provazy utahovali a oběť natahovali tak, aby se svaly a vazy trhaly a kosti lámaly. Často na ně oběti pokládaly těžké předměty, aby tak zvýšili bolest. Toto bylo církví považováno za „jednu z mírnějších forem mučení“.

Kolo

Nahá oběť byla natažená a ležela tváří dolů, na zemi nebo na popravčí rampě, s rukama a nohama roztaženými a přivázaný ke kůlům nebo železným kruhům. Dřevěné kříže pod zápěstími, lokty, kotníky, koleny a boky. Inkvizitor pak rozbíjel končetinu za končetinou a kloub za kloubem, včetně ramen a kyčlí, železným ostřím kola, přičemž dával pozor, aby oběť nezemřela. Na zemi se objevovali střepy rozbitých kosti, všude stříkala krev a celá kostra obětí byla rozdrcena a rozbita. Poté byly roztříštěné končetiny „zapleteny“ do paprsků většího kola.

Kolo musí být jedním z nejhrozivějších mučicích nástrojů. Pointou je, že končetiny obětí jsou roztříštěny a omotány kolem kola a připoutány k němu.

Palečnice Palečnice byla zařízení, do kterého se vkládaly palce oběti a systematicky se drtili. Podobná zařízení se používala i na prsty na nohou. Palečnice se často používaly současně se strappadem a dalšími mučicími nástroji, aby tak byla způsobena větší bolest.

Mučení vodou Oběť byla svlečena a přivázána k lavici nebo stolu a trychtýř jí byl vtlačen do krku. Do krku jí lili vodu plnými džbány, přičemž jí ucpávali nos a nutil ji, aby polykala. Poté, co to opakovali tolikrát, že se oběť začala dusit a žaludek téměř prasknul, byla lavice nebo stůl nakloněny, přičemž hlava oběti směřovala k podlaze. Voda v žaludku vyvíjela bolestivý tlak na plíce a srdce oběti. Docházelo nejen k neuvěřitelné bolesti, ale také k pocitu dušení. Inkvizitoři také tloukli do žaludku palicemi až do bodu vnitřního roztržení. V jiné variantě byla oběť nucena, aby spolykala velké množství vody spolu s uzly provazu. Provazy pak byly oběti násilně vytrhávány z úst, což vedlo k vykuchání.

Železná panna známá také jako „Panna Marie“ Pokrytí přední strany tohoto zařízení tvořila soška Panny Marie, uvnitř byly umístěny hroty, ostré nože nebo hřeby. Páčky pohybovaly rameny sochy a drtily oběť proti nožům a hřebům.

Další zařízení a metody:

• Nucené podávání přesolené stravy, což mělo za následek extrémní žízeň, a následné odepření vody.

• Ponoření do horké vody s přídavkem vápna.

• Tahání dvěma nebo více inkvizitory sem a tam s provazy připevněnými k železnému obojku s hroty. To roztrhalo maso na krku oběti. Variace používaly šrouby, které se daly utáhnout.

• Modlitební stolička. Deska s hroty, na které byla oběť nucena klečet.

• Pranýře, které byly opatřeny železnými hroty.

• Pomalé opékání obětí nad ohněm.

• „Procházka s čarodějnicí“ znamenala přinutit oběť, aby se vracela tam a zpět po celé dny, dokud se úplně nevyčerpá. Varianta spočívala v tom, že oběť seděla se zkříženýma nohama na dřevěné stoličce, přičemž jí znemožnili pohyb nebo spánek. Některým obětem bylo i 80 let.

• "Thrawing." Podobně jako železný obojek s hroty, jen s provazem, který byl pevně uvázán kolem hlavy a obětí se škubalo dozadu a zpět.

• "Turkas." Jednalo se o variantu kleští, které se používaly k vytrhávání nehtů.

• Mnozí byli uvrženi do špinavých kobek bez světla a kontaktu s lidmi, navíc tam byli často spoutáni řetězy nebo uvězněni na pranýři.

• „Bodování nad dechem“ starodávná víra, že vykrvácení čarodějnice z míst nad ústy a nosem zlomí kouzlo, podněcovalo inkvizitory k trhání masa, píchání jehlami a dalšími nástroji do obličeje oběti.

Galileo Galilei, slavný italský astronom a fyzik, byl jednou z nejznámějších obětí inkvizice. Dopis, v němž se pokoušel dokázat Koperníkovu teorii, že Země není středem vesmíru, byl přeposlán některými jeho nepřáteli inkvizitorům ve Římě. V roce 1633 byl souzen a shledán vinným z kacířství. Byl donucen odvolat svá prohlášení a byl odsouzen k doživotnímu domácímu vězení. V roce 1979 papež Jan Pavel II. prohlásil, že římskokatolická církev „se mohla mýlit, když ho odsoudila“, a zřídil komisi, která měla případ prozkoumat.13 V roce 1993 katolická církev Galileovi „oficiálně“ odpustila. Jinými slovy, odpustila mu, že učil, že planety obíhají kolem Slunce, nikoliv kolem Země.

Ztráty na lidských životech:

• Salcburk, Rakousko, 1677-1681 více než 100 zavražděných

• Baskicko v Pyrenejích; 1608, právník Pierre de Lancre byl vyslán do regionu, aby „vykořenil a zničil ty, kteří uctívali pohanské bohy.“ Více než 600 lidí bylo umučeno a zavražděno.

• Soudce čarodějnic Henri Boguet c. v letech 1550-1619 poslal okolo 600 obětí v Burgundsku na smrt, z nichž mnohé byly malé děti, které byly systematicky mučeny a poté zaživa upáleny.

• Těhotná žena byla popálena zaživa a na následky úrazu, porodila před tím, než zemřela. Dítě bylo vhozeno zpět do do plamenů.

• Švédské město Mora, 1669, více než 300 zavražděných. Mezi nimi 15 dětí. Třicet šest dětí ve věku 9 až 10 let bylo zavražděno a 15 jich mučili a byli pruty po rukou, jednou týdně po celý rok. Dvacet z nejmladších, všech mladších devíti let, bylo bičováno na rukou u dveří kostela, po tři neděle za sebou. Mnoho dalších bylo krutě bito za za čarodějnické delikty.

• Ve Skotsku, za vlády Olivera Cromwella, bylo během jediného měsíce v roce 1661 zavražděno 120 lidí. Odhady celkového počtu zavraždených v letech 1563-1603 dosahují až 17 000.

• V německém Würzburgu napsal kancléř v roce 1629 obraznou zprávu:
  „...je tam tři sta dětí ve věku tří nebo čtyř let, o kterých tvrdí, že měly pohlavní styk s ďáblem. Viděl jsem sedmileté děti ve věk, a statečné malé desetileté učence, dvanáctileté, čtrnáctileté a patnáctileté, kteří byli zabiti...“
  V letech 1623 až 1633 bylo popraveno přibližně 900 „čarodějnic“ Würzburgu. O to se z velké části postarali jezuité.

• Kronikář z Trevesu v roce 1586 uvedl, že inkvizitoři vyhladili celou ženskou populaci dvou vesnic. Naživu ponechali pouze dvě ženy.

• Mezi známé případy inkvizice patří templáři, Johanka z Arku, která byla spoutána řetězy za krk, ruce a nohy a zavřena v těsné železné kleci. Galileo, který prohlásil, že Země se otáčí kolem Slunce a že není středem vesmíru, jak učila církev (viz výše).

Výše uvedené údaje byly převzaty z Casselova slovníku čarodějnictví (Cassel Dictionary of Witchcraft) od Davida Pickeringa.

V neděli 12. března 2002 se papež Jan Pavel II. omluvil za „chyby své církve v posledních 2000 letech“.

ZDROJE:

¹The Dark Side of Christian History, Helen Ellerbe, strana 124
²Cassel Dictionary of Witchcraft, David Pickering, článek o „Něměcku“, strana 108
³Cassel Dictionary of Witchcraft, David Pickering, článek o „inkvizici“, strana 146
⁴ World Book Encyclopedia, článek o „inkvizici“. ©1989
⁵ Wizards and Sorcerers, Tom Ogden, článek o „inkvizici“.
⁶ The Dark Side of Christian History, Helen Ellerbe, strana 77
⁷Wizards and Sorcerers, Tom Ogden, článek o „inkvizici“.
⁸The Dark Side of Christian History, Helen Ellerbe, strana 77
⁹Wizards and Sorcerers, Tom Ogden
¹⁰The Dark Side of Christian History, Helen Ellerbe, strana 80
¹¹Cassel Dictionary of Witchcraft, David Pickering, článek o „mučení“.
¹²Cassel Dictionary of Witchcraft, David Pickering, článek o „mučení“.
¹³World Book Encyclopedia, článek o „Galileovi“. ©1989

ZPĚT NA PRAVDA O KŘESŤANSTVÍ